O řemesle

Naše řemeslo rytí skla je velmi stará technika. Kořeny sahají hluboko do historie, již v Antice touto metodou vznikají rytiny do přírodních materiálů jako je achát a horský křišťál. Zde v Čechách se rytí do skla výrazně začíná objevovat v době Rudolfa II. V té době se používají pro rytinu do skla kovové kotouče a kotoučky, na které se nanášela brusná suspenze. V pozdějších letech se začínají používat k rytí hlavně kamenné kotoučky, jsou vhodnější pro manufakturní výrobu. Kovové (měděné) kotoučky s volným brusivem se používají stále, ale výhradně pro velmi propracovanou a uměleckou rytinu.

 

Princip

V principu jde o odebírání (odbrušování) materiálu ze skleněného povrchu za pomocí otáčejících se kotoučů. V případě kamenných nebo diamantových kotoučů musí být na kotoučky přiváděna voda jako chladivo. Vytvářet se mohou díky profilům jednotlivých kotoučů různé řezy, které seskládané do sebe tvoří různé dekory (většinou stylizované rostlinné a ornamentální dekory). Je ale i možné pomocí kotoučků modelovat mnohem složitější tvary, vznikají tak propracovanější rytiny zvířat, osob, architektury, nebo i složitější rostlinné ornamenty.

 

Vybavení

Vybavení rytce skla se po staletí prakticky téměř nemění. Jedinou důležitou modernizací je způsob pohonu. Začátkem minulého století po příchodu elektrifikace nahradil ruční (respektive nožní) pohon, elektromotor. V současné době se tedy rytecké zařízení skládá z několika jednoduchých prvků, ryteckého stolu, ke kterému je připevněn elektromotor s řemenicí, ryteckého stánku, což je vlastně ocelový odlitek, ve kterém je ve dvou kluzných ložiscích usazena hřídel s řemenicí. Na konci hřídele se upevňují kotoučky, pomocí konického vřetene nebo sklíčidla. Tento stánek je k desce stolu připevněn tak, aby řemenice motoru a stánku byly nad sebou. Točivý moment mezi řemenicemi přenáší obyčejný kožený řemen.